Hlásím se zase po delší době – událostí bylo totiž tolik, že rodiče ani nestíhali projít fotky. Nejdřív měli starosti, že se ještě neotáčím na bříško a nepasu koníky. Já pořád dělal jako že nic, tak se to začalo řešit i s doktorkou a byli jsme poslání na rehabilitaci. Dopoledne před první rehabilitací jsem se poprvé otočil sám na bříško, aby bylo jasné, kdo je pánem situace J Rehabilitaci jsem přežil a další den už jsem se otáčel sám o sto šest. Pořád mě lákali za nějakými hračkami a když se mi hračka líbila, tak jsem se tedy otočil. Rodiče byli nadšeni a já získal spoustu nové zábavy. Nyní už naši nadšení poněkud ztrácejí, protože přetáčet se dá snadno i na rohu přebalovací komody nebo na kraji gauče. Jo, postřeh je třeba trénovat…
Další zážitky jsou nové chutě – nejdřív jsem ochutnal svoje palečky na nožkách. Zajímavé, ale na moc dlouho mě to nezabaví. Chtělo by to trochu chilli. Fajn je to, že si už sám umím stáhnout ponožky, takže máma mi je při přebalování stále dokola natahuje zpátky. Novou chuť jsem chtěl vyzkoušet i na hrníčcích, ale vzhledem k tomu, že mi rodiče do hrnku nic nedají, tak je využívám alespoň jako brousítko na moje zoubky. Nejzajímavější chutě jsou ale samozřejmě první příkrmy. Mrkvička je mňam mňam, cuketa je taky moc dobrá, ale s květákem na mě nechoďte! Ještě si celkem pochvaluji špenát – zkoušel jsem ho trochu vstřebávat i pokožkou – radil mi to Pepek námořník, prý kvůli důležitému příjmu železa – ale mamce se to, vážně nevím proč, moc nelíbilo.
Taky se na mě přišlo podívat dost návštěv – 11měsíční Ondra Kania s rodiči, strejda Mydlo, strejda Davy a teta Martinka. Byl u nás i Marťas Malušek, který mi ukazoval, jak se chodí po dvou, ale zrovna toho zapomněli rodiče vyfotit. Popřát jsme byli také dědovi k narozeninám. Asi se mu moc líbil náš dárek (já předával!), který jsme mu dali, tak mi dal za odměnu cucat dospěláckou lžičku. Jó, už se těším až budu velký . Ty obzory, ty obzory…

Kliknutím na fotku zobrazte větší pohled.